Diashow.cz

Nu a pak tu byly ještě diafilmy! Spousta krásných pohádek, ale i diafilmů naučných. Dodnes mám jeden životopisný, o černošském zpěvákovi Paulu Robesonovi.
Nedávno jsem se o něm zmínil kamarádovi, který si okamžitě vzpomněl na to, že on měl zase například film Miklucho-Maklaj, o ruském cestovateli, který objevil domorodce na Novém Zélandu. Pohádek prý mnoho8mm filmy neměl, protože český diaprojektor Diar tehdy ještě neuměl promítat takové filmy, které měly obrázky pod sebou – vše se na něm dalo promítat leda když se promítačka položila na bok. Stejně pak ale člověk viděl dva obrázky najednou a písmenka titulků byly těžko čitelné.
Diar později vylepšili na Diax, kterým se tyhle filmy s obrázky pod sebou promítat daly.
„Já jsem ho později znovu koupil,“ svěřil se mi kamarád, „abych mohl promítat pohádky dceři a ještě ho pořád mám, i s těmi diafilmy…“
Krabici ruských diafilmů má u sebe také můj kamarád Václav Hruška, žijící v Austrálii. Pro mě pak v šedesátých letech odsunuly diaprojektor a diafilmy na druhou kolej filmy formátu 8 mm.

• Ze seriálu Moje Rusko, ČR7 – Praha, vzpomíná ONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař

Z emailu od Antona Balažoviče:

Rád by som naviazal na text psychológa, aj keď nič nové asi nevymyslím. Len chcem potvrdiť z vlastnej skúsenosti rodiča, že všetko to som zažil. Nemáme televízor a tak sme od malička deťom čítali knihy a pri tom ukazovali obrázky. Samozrejme, že deti náramne bavilo počúvať a pozerať obrázky a hľadať na nich detaily toho, čo počuli. No a potom sme vyhrabali, resp. spomenuli si na staré diafilmy a začali ich premietať a zháňať od všetkých možných kamarátov a s deťmi premietať. Ten veľký obraz na stene deti fascinoval, rozprávanie do ktorého mohli zasahovať, vypytovať sa, ukazovať, či dokonca sa formou svojho tieňa doň postaviť – to bolo nádherné.

Určite, že toto všetko dokáže aj dnešná moderná technika, miesto toho chýbajúceho televízora však DVD-filmy deťom premietame cez dataprojektor, ale čo je najdôležitejšie, že POZERÁME ROZPRÁVKY S NIMI. Toto keby si rodičia, ktorí odložia svoje deti k počítaču alebo TV uvedomili. Deti totiž potrebujú komentované pozeranie – pozor! Nie malé deti – VŠETKY! To mám vyskúšané – som učiteľ na ZŠ a občas to robím a vidím ako aj starí žiaci sedia absolútne ticho, keď zastavím film a vysvetľujem, čo a prečo sa na plátne deje. X-krát sa mi stalo, že deti žiadali pri pozeraní, aby som im “hovoril”. Ešte je tam veľmi dôležité, že hlas, ktorý im rozprávku vraví je hlas rodiča – to je o tom získavání vzťahu. Je tak málo príležitosti byť spolu, mobilné vyvolávanie to nenahradí – a toto je ideálne. Je predsa logické, že keď niečo vidím stokrát spoznám to lepšie, než keď to vidím dvakrát, to isté platí aj o počúvaní. A nejde spoznávanie informácií, ale o spoznávanie sa navzájom.

Naše deti veľmi často na otázku, či chcú rozprávku počúvať z CD alebo čítať alebo počúvať odo mňa, uprednostňujú rozprávanie. A to určite nie je na takej profesionálnej úrovni ako rozhlasové čítaniem či dokonca dramatizácia. Samozrejme, čím sú staršie tým viac dávajú prednosť tým dramatizáciam – a ešte aj dnes chcú radšej aby som si príbeh prečítal a potom im ho porozprával bez knihy. Tie diáfilme majú pre nás starších samozrejme veľký nádych nostalgie, ale deti ich naozajmajú radi, len im ich treba ukázať a nebáť sa rozprávať alebo aspoň čítať.

Paní Anna vzpomíná promítání pohádky Čert a Káča:

Pamatuji se, že jsme ji měli doma, když jsem byla děcko. Právě kvůli této pohádce si můj mladší brácha rozbil hlavu o topení. Tak se mi to hned vybavilo, když jsem uviděla obrázek z této pohádky.

Mě s bráchou bylo tak 8, 9 let a tomu mladšímu 5. Naši nás nechali chvilku samotné doma a my jsme si promítali. A protože mladší byl takový strašpytel, tak jsme ho chtěli postrašit. Nakukali jsme mu, že mu promítneme o Koblížkovi a dali jsme mu tam toho lucifera, jak tam sedí v pekle na trůně. Bráška se samozřejmě polekal a my ho ještě navíc vyděsili tím, že jsme tím obrázkem pohybovali po zdi, jako že ho ten čert honí. Bráška dostal málem záchvat a jak utíkal.

Chudák ani nedíval kam a narazil přímo na topení. Pak jsme se pak vyděsili my, protože mu tekla krev, naši nikde, no a když se vrátili, tak jsme dostali pořádný výprask. Z toho plyne ponaučení, že i takové promítání pohádek se může pěkně zvrhnout, když jsou děti vynalézavé.

Diar jsem viděla poprvé někdy v 50tých letech, když nám otec přinesl na pár dní vypůjčenou promítačku s několika pásky filmů. Dodnes si pamatuju na ten zážitek – spojení “techniky” s pohádkou a přímo v bytě! Žádnou televizi jsme samozřejmě tehdy ještě neznali. V paměti mě utkvěla pohádka Zajíc chvastoun a O zlé koze. Promítačka zase zmizela a už jsme ji nikdy neviděli.
Koupila jsem Diax II. hned jak se mi narodil první syn, v roce 1975. A od té doby jsme nakupovali pohádky a promítali o sto šest, protože po deseti letech se narodil další kluk, tak nás to drželo určitě nejmíň 15 let. Když mladší chodil do první třídy, pořádali jsme s jejich učiteli pravidelný “Filmový klub” pro děti ze školy. Zájem býval veliký. Ale přece jen je nejlepší promítání doma, ten úzký kontakt s malým dítětem, které má své oblíbené obrázky a může je libovolně dlouho prožívat, neuletí mu někam do nenávratna, jako je to v televizi. Při některých se zase může chvilku i příjemně bát.
Naši synové dodnes vzpomínají na atmosféru, kdy se muselo v celém bytě pozhasínat, aby bylo na obrázky dobře vidět, na šelest otáčeného filmu, na podkládání promítačky….

• Vzpomíná paní Daniela, Valašsko, publikováno s laskavým souhlasem